Zázrak při plavbě poutníků na Dunaji do Mariazell

Zpět na seznam témat

Markéta Holubová

To, že zbožné putování, zejména za hranice země, bývalo spjaté s nebezpečnými situacemi, dokládají různé příběhy popisované v kramářských písních. Tak například na sklonku 19. století vyšla u pražského tiskaře Jana Spurného Píseň o neštěstí na řece Dunaji, které se stalo vídeňským poutníkům k Panně Marii Celenské putujícím, v níž je popisován kritický okamžik na poutní cestě – plavba poutníků na prámech po Dunaji během silné bouřky. V momentě ohrožení poutníci vroucně pronášeli mariánskou modlitbu a díky ní se jim zjevila Panna Marie s příslibem pomoci, čímž se zachránili před utonutím. Po návratu domů poutníci jako poděkování za zázračné ochránění vydali „mocnou modlitbu“ tiskem a šířili ji s kramářskou písní. Lze tak mluvit o jakési formě tištěného votivního daru.

Jiný způsob ex vota za záchranu na cestě představoval votivní obraz, jenž ilustroval dramatický moment plavby do Mariazell, jako tomu učinili v roce 1766 a 1818 farníci z Ronova nad Doubravou. Celá příhoda byla popsána na zadní straně obrazu: „Leta Páně 1766 dne 11. Máje strhnul se na Dunaji takový silný vítr, tak že vlny na šif házely, že šif zatápělý jak tuto se spatřuje: v tom nebezpečenství byl přítomný důstojný a velebný P. P. farář Ronovský Pan Jan Fikor se svými poutníky Celenskými. Bylo jich na tom šifu 200 osob i s moravskými poutníky. V ochraně Boží a v stráži Marie Pan[n]y k břehu šťastně přišly všichni. Též 1818 se 8 ronovských poutníků v Dunaji topilo a taky šťastně z vody vyšli na břeh z milosti Boží.“