Tanec smrti

Zpět na seznam témat

Jana Poláková

Smrt byla a mnohými dodnes je chápána jako jedna z fází života lidské duše, nikoliv však poslední. Každý měl mít uspořádanou světskou i duchovní stránku života a směřovat k tzv. dobré smrti. Tomu měly pomoci také modlitby za ochranu před náhlou a nezaopatřenou smrtí, např. ke svaté Barboře, svatému Josefovi, Panně Marii apod., obsažené často v posledních slokách kramářských tisků. Jistota smrti a nejistota okamžiku jejího příchodu vytvořily ze smrti podobenství spravedlnosti, vyobrazované v tzv. Tanci smrti. Jedná se o výtvarné téma rozšířené po celé Evropě. Znázorňuje smrt v podobě kostlivce, který za sebou vede různé postavy bez rozdílů věku či sociálního postavení, bez ohledu na jejich minulost, majetek či důležitost ve společnosti. První podobná vyobrazení se objevovala již v 15. století, obliby dosáhla až v době baroka a v různých formách, podobách a zpracováních prostupují i dobu nedávno minulou.

V barokní márnici v obci Kryštofovo Údolí se zachoval soubor osmi vyobrazení Tance smrti pocházejících z lidového prostředí. Výjevy představují smrt čekající na své oběti z rozličných společenských vrstev. Zastihuje je v různém věku a rozpoložení a krátkým veršem v němčině vysvětluje nevyhnutelnost svého konání. Ševci, který právě šije botu, říká: „Polož botu a přestaň, běh tvého života je u konce. Nevymyslel jsem si, že toto má být tvoje poslední bota!“

Téma smrti zpracoval v českém prostředí v roce 1604 Tobiáš Mouřenín z Litomyšle v divadelní hře Věk člověka, v jejímž závěru vyjmenovává smrt své oběti. Podobné zpracování můžeme sledovat také v kramářském tisku Příkladná píseň o jistotě lidské smrtedlnosti, v němž smrt rozmlouvá s člověkem a dokazuje mu marnost světského života a hromadění majetku. Celému obsahu odpovídá i poslední sloka, v níž smrt oslovuje samotného zpěváka písně a upozorňuje na svoji nevyhnutelnost, nevyzpytatelnost a neústupnost.