Svatý Václave, vévodo české země

Zpět na seznam témat

Hana Bočková – Tomáš Slavický

Svatováclavský chorál se v 19. století společně zpíval při nejrůznějších příležitostech: v kostelích, při poutích i ve vznikajících formách občanského života. Na Moravě byl svatý Václav známý především jako patron olomoucké katedrály a ochránce poutníků do Mariazell. S národním obrozením a romantickým historismem přišel nový zájem o starobylou píseň, která se nyní stala obecně sdělným nositelem zemské a národní identity. Byla i nadále tištěna v kancionálech a samozřejmě se dostala také do nabídek kramářských tiskáren. Píseň Svatý Václave se nepřetržitě traduje nejpozději od 80. let 13. století. Původně se mohla skládat z jedné nebo tří slok. Již v této podobě je zachycena představa, rozšířená u nás od 12. století, o sv. Václavu jako věčném panovníkovi Čech a přímluvci u Boha. V pozdním středověku vznikla dnešní úplná verze o pěti nebo devíti slokách. Píseň získala formu zkrácených prosebných litanií, a tedy i řadu podobností s nejstarší českou písní Hospodine pomiluj ny. Prosby o přímluvu se postupně obracejí k Panně Marii, andělům a všem svatým, následují invokace k zemským patronům a znamení kříže. Nepřekvapí nás, že v 19. století byla i tato starobylá píseň předmětem variant a parafrází. Zpívaly se jak německé písně k sv. Václavu, tak parafráze svatováclavského chorálu k jiným zemským patronům. Jednu takovou zmiňuje Božena Němcová v povídce Dobrý člověk (1858), kde se setkají vídeňští Češi na den sv. Jana Nepomuckého: „… a po celém kostele zaznělo radostně ,Svatý Jene, patrone české země!ʻ.“ I nápěv prodělal za staletí vývoj od středověkých záznamů přes barokní redakci až po dvě verze ustálené v 19. století. Kratší z nich použil například Antonín Dvořák (Husitská, 1883). Delší, se zvláštní melodií pro první sloku, pak cituje Josef Suk (Meditace na svatováclavský chorál, 1914) a další.