Příběh ne úplně svaté Jenovéfy

Zpět na seznam témat

Jana Poláková

Ve 14. století byl poprvé zaznamenán dojemný příběh hraběnky Jenovéfy Brabantské. Po staletí tradovaná látka se v polovině 18. století rozšířila hlavně zásluhou kramářských tisků a knížek lidového čtení i v českém prostředí a stala se jedním z nejoblíbenějších námětů. Osud Jenovéfy dojímal a poučoval po staletí množství lidí takovou mírou, že i když k její kanonizaci fakticky nikdy nedošlo, byla především v lidových vrstvách za svatou považována. Ke všeobecné oblibě přispěl její tíživý život, prostoupený útrapami za křivé obvinění z hříchu, zbožností, láskou, neštěstím, tragédií a spravedlností.

Jenovéfa zůstala osamocená na panství, které svěřil po odchodu do války její muž Siegfried správci Golovi. Ten jí postupně dělal stále troufalejší milostné návrhy. Jenovéfa, která již v té době čekala manželovo dítě, jej však trvale odmítala a trávila čas modlitbami. Uražený nápadník zinscenoval přistižení Jenovéfy s domnělým milencem. Jenovéfu vsadil do vězení, kde se narodil její syn Schmerzenreich – Bolestín. Správce napsal svému pánovi dopis obviňující jeho manželku z cizoložství, přikázal jednomu ze svých vojáků ženu se synem odvést do lesa a zabít. Ten se však nad nimi slitoval. Jenovéfa žila se svým synem v nuzných podmínkách v jeskyni, vydaná Boží milosti. Když nemohla svého syna kojit, nahradila ji svým mlékem laň. Po šesti letech je hrabě, sužovaný výčitkami a pochybnostmi o správnosti správcova činu, při lovu našel, poznal a odvezl zpět domů. I když Jenovéfa krátce na to zemřela, byla nespravedlnost napravena a správce potrestán. Věrná laň při pohřbu Jenovéfy skočila do řeky a zahynula.

Klíčové okamžiky příběhu představovaly v téměř totožných kompozicích náměty podmaleb na skle, oblíbených součástí interiéru lidového obydlí, ale také vyobrazení na kramářských písních.