Jan Sarkander

Zpět na seznam témat

Hana Bočková

Do osudu Jana Sarkandra (1576–1620) se vepsalo náboženské a politické napětí počátku 17. století, které vyústilo v protihabsburské povstání (1618–1620). Sarkander pocházel ze Skočova v těšínském knížectví, jako katolický kněz působil v řadě moravských farností, naposledy v Holešově. V r. 1619 se vydal na pouť do polské Čenstochové. Této cestě byl později přikládán politický význam, mezi nekatolíky panovalo mínění, že na příkaz moravského hejtmana Ladislava Popela z Lobkovic, jehož byl zpovědníkem, vyjednával vojenskou pomoc moravským katolíkům. Podezření zesílilo, když r. 1620 vpadlo na Moravu vojsko polských kozáků (lisovčíků), kteří při plenění země vynechali Holešov. Když na Moravě získali moc protestantští stavové sympatizující s českým povstáním, Sarkander se skrýval, byl však dopaden a uvězněn v Olomouci. Protestantský soudní tribunál žádal zejména, aby prozradil okolnosti vpádu lisovčíků, jež mu měl ve zpovědi svěřit Ladislav Popel. Sarkander opakovaně podstoupil krutá mučení, na jejichž následky zemřel. Rychle rostoucí úctu k němu jako mučedníkovi posilovalo také kanonizační řízení vedené tou dobou s Janem Nepomuckým (svatořečen r. 1729). Sarkander byl vnímán jako jeho moravský protějšek, blízký mu i zatajením zpovědního tajemství. Už kolem r. 1715 vznikly první snahy o jeho beatifikaci, řízení bylo úspěšně dokončeno až r. 1850; svatořečen byl r. 1995.

Zápisy z výslechů se staly podkladem řady českých, latinských, polských i německých textů různých žánrů, které položily základ jeho legendického obrazu. Jím se inspirovaly i kramářské písně, jež zejména v době obnoveného zájmu v souvislosti s beatifikací oslavovaly Jana Sarkandra jako horlivého kazatele, tajného spovědlníka, Marie Panny ctítele, sílného bojovníka.

Socha Jana Sarkandra je ukázkou zlidovělého umění; je to buď dílo lidového tvůrce, nebo poloprofesionální výrobek určený širším vrstvám.