Dvanácte vrchů ten strom má

Zpět na seznam témat

Věra Frolcová – Tomáš Slavický

Motiv dvanácti ratolestí věčně zelené krásné olivy, na níž zpívá Slavíček-Kristus, zaznívá ve druhé sloce anonymní kramářské písně Vímť já tam jeden stromeček. Z osobního rozjímání unavené duše, probuzené velikonočním zpěvem Slavíčka, vznikla poetická píseň dlouhé, až 300leté historie. Zpěvák se ocitá uprostřed biblických osobností a událostí po Kristově smrti a jeho píseň putuje produkcí tiskáren, zpěvem kramářů a písničkářů, špalíčky, rukopisnými a tištěnými kancionály katolíků a protestantů, písňovou ústní tradicí velikonočního času i svatebních hostin.

Alegorie zpívajícího Slavíčka-Krista je známá od františkánského duchovního básnictví 13. století a je hojně používaná v české barokní poezii. Neznámý autor ji spojil s motivem stromu a dvanácti větví. Nevysvětluje je: Pro někoho to může být biblický cedr s ptáčky z Ezechielova proroctví (Ez 17,22–23), jiným připomene Krista v zahradě Getsemanské a proměnu stromu-kříže v živý strom naděje; dvanáct větví možná znamená šíření evangelia dvanácti apoštoly i každoroční cyklický čas předávání dobré zprávy. Kramářská píseň o Slavíčkovi ji předává od roku 1659.

Notovaný rukopis podle zpěvu Jindřicha Zhýbaly je jedinečnou hudební památkou z obce Stará Bělá (dnes části Ostravy) z doby, kdy píseň dávno opustila kramářskou a literární tradici a žila v ústním podání svým životem. Napovídá to i melodie, blízká východomoravskému stylu lidových písní: sestupný nápěv aiolské povahy s kolísavou tercií a dórskou sextou je dodnes blízký pěvcům moravského folklóru, jak dokládá interpretace Magdaleny Říčné, Luďka a Jana Běťákových na vernisáži výstavy.