Kaple Paláce šlechtičen, 21. 4. - 30. 4. 2022

Do života jižní Moravy v 16. století významně zasáhli příslušníci náboženské sekty novokřtěnců, jež vznikla v roce 1525 ve Švýcarsku jako součást reformačního hnutí renesanční Evropy. To kritizovalo katolickou církev a usilovalo o nápravu společnosti, hledalo pravdu v Písmu a obracelo se k ideálu prvotních křesťanů. Označení novokřtěnec (Wiedertäufer, anabaptista) vznikl podle hlavní náboženské zásady – požadavku křtu v dospělém věku, protože se měl stát vědomým aktem přijetí víry a uvědomělým vstupem do společenství křesťanů. Novokřtěnci byli kvůli radikalismu svých názorů velmi pronásledování, museli odejít ze Švýcarska, Tyrolska, jižního Německa a severní Itálie a své útočiště nacházeli v tolerantním prostředí jižní Moravy.

Poprvé se zde objevili v roce 1526 v Mikulově. Střediskem novokřtěnců se později staly Hustopeče, kam v roce 1533 dorazil tyrolský rodák, kazatel Jakub Hutter. Sdružil své stoupence a stal se hlavou novokřtěnecké obce, kterou podrobil reformám a podřídil organizačnímu řádu založenému na společném vlastnictví hmotných statků, kolektivním způsobu života, rovnosti potřeb, zbožnosti a disciplíně. Hutterovy zásady přijala většina novokřtěneckých dvorů na Moravě. V době svého největšího rozkvětu v letech 1565-1592 zahrnovala jihomoravská novokřtěnecká obec kolem 56 usedlostí (nazývány Haushaben, odtud patrně název habán) s přibližně 20 tisíci obyvatel. Moravská šlechta ochotně pronajímala novokřtěncům půdu a umožňovala žít podle jejich věroučných zásad.

Existenční základnu novokřtěnců představovala vedle zemědělství především rozvinutá řemeslná výroba. Jejich schopnost zpracovat na špičkové úrovni dřevo, kovy, textilní vlákna, kůže a keramickou hlínu, zřizovat dokonalá technická zařízení (pivovary, sklepy, hráze rybníků, mlýny, sýpky, pily aj.) nebo provozovat rostlinnou i živočišnou velkovýrobu (chov skotu, vepřů, ovcí, koní, vinohradnictví, sadařství) přinášela vrchnosti značný užitek.

Za pronásledování nekatolíků po bitvě na Bílé hoře odešla menší část novokřtěnců z Moravy do Sedmihradska, většina se však odebrala k spolubratřím na dnešní západní Slovensko, kde pokračovali ve své výrobní činnosti (Sobotište, Veľké Leváre, Košolná, Dechtice, aj.).

Stoleté působení novokřtěnců zanechalo v moravském prostředí zřetelné stopy. Zasáhlo nejen do utváření rázu jihomoravské krajiny (vinohradnictví) nebo kulturní sféry (kroniky, literární díla, duchovní písně, školství), ale především rozmachem řemeslné výroby přispělo k ekonomickému povznesení jihomoravského regionu. Vysokou úroveň měla zejména produkce fajánsí, o jejíž zavedení se v našem prostředí zasloužili. Spolu s nožířstvím patřila k vůbec nejvěhlasnějším výrobním oborům novokřtěnců. V obou případech se jednalo o špičkovou uměleckoprůmyslovou produkci, jež směřovala k odběratelům z nejvyšších společenských vrstev.

Počátky výroby fajánsí spadají na konec 80. let 16. století. Dosud byla prokázána v 12 novokřtěneckých usedlostech, z nichž k nejvýznamnějším patřily Tavíkovice, Vacenovice, Strachotín nebo Stará Břeclav. Novokřtěnecká produkce položila základy, na nichž v 18. a 19. století vyrostlo osobité lidové džbánkařství, jež tvoří neodmyslitelnou součást lidové kultury Moravy a Slovenska.

Malá výstava představuje unikátní doklady dovednosti novokřtěneckých keramiků a nožířů, které zároveň patří k nejcennějším sbírkovým předmětům Moravského zemského muzea a které byly zakoupeny v nedávné době od soukromého sběratele.