Loutkářské umění

Stálá expozice Loutkářské umění je završením výzkumu českého tradičního loutkářství v Oddělení dějin divadla s důrazem na exponáty a jevy moravské provenience. Představuje hlavní prvky charakterizující české loutkové divadlo, jak se konsolidovaly v 19. století, přetvářely se v 1. polovině 20. století a vyústily v uměleckou přeměnu tvarosloví loutek a scénování pulzující mezi tradicí a avantgardou.

Expozice čerpá z rozsáhlé loutkářské sbírky obsahující unikátní dokumenty předních marionetářských rodů a rodin, obzvláště moravských – Flachsů, Šimků, Pflegrů, Kopeckých, Kučerů, Nových a jiných. Dále doklady ochotnického loutkového divadla, jednak spolkového, ponejvíce však fenoménu takzvaného rodinného loutkového divadla.

Jednotlivé kolekce též dokládají práce většiny předních řezbářů a řezbářských dílen z Čech a Moravy – Mikoláše Sychrovského z Mirotic, Vojtěcha Zacha z Kutné Hory, Jana Mádleho z Nové Paky, Josefa Kuldy ze Rtyně, Jindřicha Adámka z Dobrušky, Josefa Chochola Z Prahy-Podolí, Adolfa Koppa z Podlesí u Příbrami, Josefa Jiráska z Horního Kostelce, Jaroslava Vaňka z Brna, Josefa Staňka z Vícemil u Bučovic a dalších.

Nejstarší a nejvzácnější loutky ve sbírce Moravského zemského muzea pocházejí z mirotické dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského asi z poloviny 19. století. Dochovaly se v kolekci loutkáře Františka Pflegra a v souborech rodin Doležalů a Kopeckých. K ojedinělým náleží také dvě generace marionet z inventáře divadel rodiny Flachsů.

Vybavení divadel loutkářské dynastie Maiznerů dokládá sbírka souborem exkluzivně kostýmovaných marionet nevšední velikosti 19 centimetrů.

K unikátním exponátům se řadí opona Apollón a Múzy na Akropoli před chrámem Pallas Atény z Prozatímního národního divadla v Brně (Staré divadlo na Veveří) od Jana Václava Kautského z roku 1881.

Z divadel rodin Pflegrů a Nových pocházejí původní plošné papírové malované loutky – „mořská drůbež“ a „metamorfózy“, též „flákačky“ nebo „práskačky“.

Expozice nabízí jak typické loutky, dekorace, divadla a jiné dokumenty způsobem, který evokuje jejich divadelní funkci a historický kontext (sociální původ, společenské postavení a zázemí tvůrců, prostředí a atmosféru produkcí, konvence scénování, příznačný repertoár), tak loutky jako výtvarné artefakty neaspirující mnohdy na divadelní funkci.

Nechť loutky připomenou nám,
že umění divadelní má býti nejprve krásným
a potom teprve vše, cokoliv chceme.

- Arthur Symons
 

FOTOGALERIE

KONTAKTY
SLUŽBY
VĚDA A VÝZKUM
O NÁS