Jan Šimsa byl evangelický farář, disident, chartista. Jeho otec, Jaroslav Šimsa, je znám jako sekretář Ymky (křesťanského sdružení mladých), náčelník Ligy lesní moudrosti (Woodcraftu), pracovník v archivu T. G. Masaryka. Za 2. sv. války byl Šimsa st. kvůli odbojové činnosti zavřen, v koncentračním táboře Dachau pak zemřel.
Jan Šimsa se díky Lize lesní moudrosti dostal do kontaktu s Přemyslem Pittrem (organizátorem pomoci chudým dětem a poválečným sirotkům), pomáhal mu a část archivu po Pittrovi pak vlastnil. Celoživotně se podílel na akcích pro mládež. Roku 1952 ukončil studia teologie na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Hlásil se k myšlenkám teologa Dietricha Bonhoeffera a filozofa Emanuela Rádla. Už v mládí byl lámán ke spolupráci s StB, nikdy ji ale nepodepsal. Na vojně byl beze zbraně zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP). Působil jako duchovní na několika místech, nejvíce v Klášteře nad Dědinou a v Prosetíně na Vysočině. Za normalizace v roce 1973 ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské služby, opakovaně byl vyslýchán. Po přestěhování do Brna pracoval jako skladník. Byl jedním z prvosignatářů Charty 77 v Brně. Organizoval doma bytové semináře. Podílel se na činnosti brněnského M-klubu (u Boženy Komárkové). Při domovní prohlídce v roce 1978 došlo při obraně Šimsovy ženy k potyčce s příslušníkem StB. Šimsa byl odsouzen na osm měsíců do vězení. V roce 1989 se angažoval v brněnském Občanském fóru. Po revoluci spoluzakládal ČSSD v Brně, obnovoval i činnost Ymky, Ligy lesní moudrosti a Masarykovy společnosti. Od prezidenta Václava Havla získal za svoji činnost Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Je spoluautorem knihy Jaroslav Šimsa: Úzkost a naděje: Dopisy, sny, události 1940–1945, dále Vážený pane Mikule. Dopisy 1967/1988 (korespondence s Ludvíkem Vaculíkem), o Šimsově životě a díle pojednává kniha Dlouhý běh Jana Šimsy (uspořádáno Milenou Šimsovou), o jeho otci zase publikace Svět Jaroslava Šimsy ad.
Fond Jana Šimsy obsahuje především korespondenci vztahující se k jeho výše uvedeným životním okolnostem. Zabírá tak Pittrovo působení u nás, rok 1968, normalizaci, Chartu 77, teologické diskuze, věznění, sametovou revoluci ad. Velkou část tvoří osobní korespondence, která je dokladem tehdejší doby (myšlení, kultury, života). Do korespondence jsou zahrnuty i dopisy jeho ženy, Mileny Šimsové. Tato vystudovaná archivářka a historička pečovala o archiv svého muže a sdílela s ním jeho životní osudy i boje, nakonec fond částečně uspořádala a předala ODKAZu. Stalo se tak na podzim 2019.