Ty krásné poutě z Bystřice. Vzpomínky celfotra Adolfa Krytináře

Zpět na seznam témat

Marie Hanzelková

„Je válečná doba, všeho málo, černá káva 2K, pivo prodávají jen v poledne a večer, cukroví žádné, devotionále žádné […]“ – tak popsal vranovskou pouť v roce 1942 ve své pamětní knize vůdce poutníků Adolf Krytinář. Z Bystřice nad Pernštejnem se putovalo zejména na Vranov a do Křtin. Zatímco na delší, třídenní pouť do Křtin chodili jen dospělí muži, kratších vranovských poutí (tradičně 7. a 8. září, s přespáním na Vranově) se účastnily i ženy a mládež. O organizaci poutí se starali průvodci poutí, předříkávači neboli celfotři (odvozeno od „Cellenští otcové“ z německého Zellen-Vater, podle oblíbených poutí do rakouského Mariazell). Celfotři také provázeli poutníky během cesty a předzpěvovali písně, které procesí opakovalo. Role celfotra byla vážená a celfotři ji často vykonávali po dlouhá desetiletí, mnohdy se předávala v rodině po více generací, a to až do 20. a 21. století.

Kostelník Adolf Krytinář převzal provázení poutníků na Vranov po starém celfotru Floriánu Hrubešovi, zvaném Rubíšek, v roce 1929. O poutích, které provázel, si vedl záznamy v pamětní knize. Zapisoval počet poutníků, počasí, mimořádné události, které se na pouti staly, ale někdy i úrodu či nemoci u dobytka. V roce 1943 tak líčí, že „poutníků bylo pěšky 250 a s těmi, co jeli vlakem, asi 450, průvod byl veliký. Počasí velmi krásné, dosti horko. […] Ač je velké sucho, úroda tím netrpí. […] U poutníků je velké nadšení.“

Jak popisuje synovec druhého bystřického celfotra Josef Pavelka, poutníci si nesli (muži na zádech, ženy v taškách) vlastní zásoby jídla, starší ženy chodily bosky. Proti dešti si nosili pláště a deštníky. Postupně však začal u poutníků převažovat rychlejší a pohodlnější způsob putování vlakem či autobusem. V roce 1955 tak Adolf Krytinář konstatoval: „Letos byla poslední, co se šlo pěšky. Nyní se jede autobusem nebo vlakem. Lid zpohodlněl. Ty krásné poutě z Bystřice přestaly. Však přijde doba, kdy budou lidé opět chodit pěšky.“