Jana Poláková
Duše zemřelých putují podle katolického křesťanského učení do očistce. Jelikož však jeho existence není opřena o kanonické biblické texty, byla představa očistce formována v církevním učení až během středověku. Očistec jako místo, v němž se duše očišťují od méně závažných hříchů, byl zpravidla umisťován do nitra Země a měl podobu ohně, v němž duše prožívaly různá muka. Přímluvné modlitby, sloužené mše či (zakoupené) odpustky měly trpícím pomoci uniknout z očistce a dostat se do nebe.
Toto téma použil ve své autorské kramářské písni Jan Václav Janovský (1806–1883) z Jevišovic (okr. Znojmo). Pracoval jako stolař a truhlář a byl známý jako naivní malíř, řezbář a lidový básník. Jeho působení a činnost byla v obci vysledovatelná ještě v 60. letech 20. století. Stejně jako jiní autoři kramářských písní pracoval se skutečnou událostí. V únoru 1851 se čtrnáctiletá Antonie Pikolová sloužící v obci Slatina u místního pastýře Jakuba Horáka setkala s duší, která ji žádala o vysvobození z očistce. Nechala za ni na svoje náklady sloužit mše v kostele v sousedních Biskupicích. Při poslední mši se měly dít v kostele nevyjasněné úkazy, které sem přivedly vyšetřovací komisi. Píseň sugestivně líčí utrpení duše a odvahu a laskavost děvčete, které duši osvobodilo. Dochovaný archivní materiál dokazuje, že na rozdíl od jiných se J. V. Janovský při skládání písně nebývalou mírou držel pravdivých faktů. Matriky vydaly údaje o jmenovaných osobách totožné s textem. Průběh celé události a pohled církve na ni je pak doložen korespondencí biskupického faráře s jeho nadřízenými. I když případ patrně nevyšetřovali na místě, mohlo by jít o zmiňovanou komisi. Korespondence ukazuje také jistou benevolenci místního faráře k pověrečným praktikám a dané události. Celé domnělé vyvolávání duchů, které Janovský označil jako osvobození duše, představovalo výjimečnou událost bez dalších následků. Snad tedy ona osvobozená duše skutečně nalezla díky malému děvčeti svůj klid.