O objevu, okolnostech nálezu a jeho vztahu k Járu Cimrmanovi nás informovala mykoložka MZM Mgr. Hana Ševčíková.

Mykoložka také přesně popsala lokalitu nálezu holotypu houby, která je stejně jako Cimrman krásná hlavně zevnitř.
 

Jára Cimrman má špičku

Že byl Jára Cimrman zapáleným vědcem, o tom ví snad každý. V Praze na Letné působila velmi moderní telefonická houbařská poradna, kde Cimrman a jeho tým emeritních profesorů zodpovídali mykologické dotazy v rámci „Cimrmanova Informačního Šapitó“. Dochoval se dotaz jedné dámy, jak moc je jedovatá muchomůrka zelená a odpověď Prof. Šustra: „Hlavní jed muchomůrky zelené, tzv. Amanitin, je tak prudce jedovatý, že množství, které bychom nabrali na špičku nože, usmrtilo by 100 000 myší, které seřazeny za sebou, utvořily by řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom si vykračovali 4,5 hodiny vojenským krokem.“ Zatímco běžně profesor Šustr údajně Cimrmana přiváděl téměř k šílenství tím, že jako měřítko důsledně používal myš polní, pravděpodobně při této odpovědi napadlo Cimrmana začít používat jako měřítko sůl na špičce nože, což bylo značně přesnější než dosavadně používaný palec, jehož délka se u různých lidí velice liší a tak tato míra často uváděla laiky ve zmatek. Cimrmanův názorný příměr pochopila každá venkovanka a také se snadněji vysvětloval dětem než například moderními vědci protěžovaný centimetr. Když jsem tedy hledala jméno pro novou špičku, což je rod drobných hub, vědec a mykolog Jára Cimrman byl pro mě jasná volba.

Někdo by možná mohl být překvapen, proč byla po Cimrmanovi pojmenována špička z Madeiry, když o jeho pobytu na tomto ostrově nejsou dochované zprávy. Existuje však odůvodněná domněnka, že se Jára Cimrman zastavil na ostrově Madeira při své cestě za polární kruh, když zavál nepříznivý vítr a vzducholoď, kterou testoval pro svého přítele Zeppelina, se vydala zcela nevhodným směrem. Tento pravděpodobný pobyt není sice zatím vědecky prokázán, génius Járy Cimrmana na ostrově je však jasně patrný. Příkladem mohou být typické sáně, kterými v létě a bez sněhu sjíždí z prudkých svahů obyvatelé Funchalu.

Dobové prameny uvádějí, že tento vynález byl zaveden již v roce 1850 (tedy ještě před narozením Járy Cimrmana) pro svážení těžkých nákladů (například dřeva na otop) ze strmých svahů do dolní části ostrova, kde žila většina obyvatelstva. Zdá se, že tyto sáně, nazývané tehdy „bobosas“ – tedy hloupý, byly velmi těžké a neobratné a tahali je jen velmi chudí obyvatelé. Když však Cimrman navštívil Madeiru, bylo mu chudých obyvatel líto a saně značně vylepšil. K tomuto vylepšení použil proutí podobně jako při konstruování koše vzducholodě. Překvapeným místním obyvatelům také vyprávěl o tom, že sáňkování je v Čechách a na Moravě oblíbená kratochvíle dětí a že se panstvo v zimě nechává vozit saněmi taženými párem koní. Saním dal módní podobu a přejmenoval je na „babosas“, což byl předchůdce výrazu „babolep“.

V neděli po mši sjel z vysokého svahu od kostela Nanebevzetí Panny Marie (Nossa Senhora, Monte) až do Funchalského přístavu a vzbudil tím nejen všeobecné pozdvižení, ale i touhu místních dam nechat se módními saněmi svézt. Sáně potom řídil sám Cimrman stojíc na zadním konci saní, aby se dámy cítily bezpečněji, oblečen v apartním bílém obleku a módním klobouku. Tím založil tradici, která se drží až dodnes pouze s tou obměnou, že Cimrman vozil dámy pouze pro krásný úsměv, zatímco místní mladí muži využili tohoto módního trendu k vlastní obživě. Tím Cimrman také znovu prokázal svoji pověst lidumila, když zachránil mnoho mladých mužů před chudobou, poflakováním a pravděpodobně i před samotou.

Řekneme-li tedy, že Cimrman má špičku, není to neúcta k našemu největšímu Čechovi, který zcela jistě nebyl opilcem. Naopak, pojmenování nového druhu houby Collybiopsis cimrmanii – špička Cimrmanova, je poctou, kterou si Jára Cimrman zcela jistě zaslouží.

A jak vlastně géniova houba vypadá? Stejně jako Jára Cimrman, i jeho špička je krásná hlavně zevnitř. Zatímco na první pohled je to houba drobná, světlá a ničím nevýrazná, její mikroskopické znaky jsou nádherné. Pokožka klobouku jako z jemných krajek, podobně půvabné buňky na ostří lupenů a rozevláté elementy na třeni vyvolávají estetický zážitek ne nepodobný některým mistrovým divadelním hrám.

Text: Hana Ševčíková