Lovci posledních mamutů na Moravě

• Napsal: Zdeňka Nerudová
• ISBN: 978-80-7028-476-6
• Rozsah: 168
• Formát: 168×240 mm
• Vazba: V2
• Datum vydání: 2016

V uplynulých letech byly v brněnské Vídeňské ulici zkoumány pozůstatky osídlení lidmi ze závěru doby kamenné (období tzv. posledního glaciálního maxima). Šlo o extrémně chladnou a nepříznivou epochu. Proto se předpokládalo, že lidé přesídlili do oblastí s příznivějšími klimatickými podmínkami a nejen Morava, ale i další oblasti Evropy byly v té době opuštěné. Archeologické nálezy objevené v Brně však zcela mění naše dosavadní představy.

Nedaleko řeky Svratky, na území chráněném úpatím Červeného kopce, se před 15.–18. tisíci lety rozkládalo rozsáhlé sídliště lovců, kteří lovili takřka výlučně mamuty, tedy druh, o  němž zoologové a  archeologové předpokládali, že vyhynul nebo se definitivně přesunul na sever Evropy již několik tisíciletí před uvedenou dobou.

Předložená kniha si klade za cíl sledovat osídlení Moravy s ohledem na nová archeologická zjištění, jež zásadním způsobem přetvářejí náš pohled na dané prehistorické období. Budeme pátrat po dalších dokladech a stopách osídlení se záměrem zjistit, co se stalo s lovci a kdy u nás skutečně zmizeli poslední svědci doby ledové – mamuti. Celá řada jazyků označuje tohoto vyhynulého chobotnatce z čeledi slonovitých téměř stejným výrazem: latinské Mammuthus primigenius se velmi podobá jak anglickému mammoth, tak francouzskému mammouth, německému Mammut i ruskému мамонты.

Francouzský geolog, archeolog a jeden ze zakladatelů paleontologie Édouard Armand Isidore Hippolyte Lartet v roce 1864 rozdělil dobu ledovou na kratší epochy, jež nazval podle typických zástupců. Époque du Mammouth – období mamuta, bylo jednou z nich.

Mamut je natolik typickým zástupcem dob ledových, že propůjčil své jméno stále užívanému odbornému termínu „mamutová fauna“. Pojem zahrnuje – pochopitelně chladnomilné – společenství dnes u nás běžně nežijících nebo vyhynulých druhů. Kromě eponymního mamuta, žili na našem území také srstnatý nosorožec, rosomák, kůň, sob, pižmoň, sajga, svišť či pišťucha. Chladnomilné fauně odpovídá příslušná, tedy spíše sporá vegetace trav, bylin a ojedinělých stromů, jako třeba zakrslé břízy, vrby, střemchy nebo borovice.

V dobách, kdy většinu plochy Euroasijského kontinentu pokrývala masa sněhu a ledu, byl mamut důležitou součástí života našich předchůdců. Chladnou a suchou krajinu brázdily studené větry, které vytrvale unášely a převívaly jemný žlutý prach. Za největších chladů se severský ledovec posouval až do horských pásem, lemujících na severu naši zemi a pronikl do Moravské brány.

Mamut byl jedním z největších pozemských savců, a proto se stal nejen významným zdrojem alimentárním, ale i duchovním. Hora masa, kostí a kůže, jakou dospělý mamut představoval, byla doslova jakousi „živou konzervou“. Po  spotřebování zahřála, poskytla přístřeší a světlo, případně sloužila jako jakási forma sebeprezentace úspěšné skupiny lovců vůči ostatním. Na celé řadě lokalit nalézáme ohromné skládky kostí mamutů i jiných ulovených zvířat.

Těmto extenzivním loveckým praktikám je, mimo jiné, přisuzováno vyhubení mamutů, neboť lovci se soustředili na snadnější kořist – nedospělé jedince a mladé samice.